Tentokrát lehce probíhající cesta autobusem byla zdárně zakončena zaparkováním přímo před Národním technickým muzeem v Praze, kde nás čekaly skoro čtyři hodiny příjemně stráveného času. Měli jsme naplánované tři expozice. Díky pracovním listům, které nebyly úplně jednoduché, byly děti doslova donuceny prohlédnout si každý kousek, který se nacházel v Dopravě, Architektuře – stavitelství a designu nebo v Technice domácnosti. Právě v poslední zmiňované expozici byla největší zábava, například když měly najít pračku z roku 1947 a prohlížely si i ty podstatně mladší, které se těm dnešním ani náznakem nepodobaly. Na nás, více si pamatující, dýchla nostalgie z různých spotřebičů či z původního vybavení koupelen a kuchyní v paneláku. Architektonické modely staveb nebyly pro některé žáky až tak zajímavé, ale z 2. patra byl nádherný výhled, který ocenil každý. U dopravních prostředků jsme se zdrželi nejdéle. Tam se líbilo všem bez rozdílu věku nebo vzrůstu. Vůně nafty, benzinu, uhlí a kolomazu prostě táhne. Do starších modelů letadel by si dnes už nikdo nesednul a přece letály. Prošli jsme, co jsme stihli, ale prohlídkových okruhů je tam minimálně ještě na jednu návštěvu.
„Zas je tu jaro je tu, lidi šílí… Máj ten divnej měsíc.“ Ať žije Petřín, na kterém se naštěstí žádní šílenci z celé Prahy neváleli 🙂 jen spousta turistů, cizinců a my. Výšlap na rozhlednu byl náročný. Ukázala nám, že se umí zaklepat a naše nohy též 🙁 Ale panoramata stála za to! Oddech nás čekal v zdrcadlovém labyrintu. Pár otisknutých nosů a čel tam po nás zůstalo a smích tam zní ještě teď. Co dodat? Pěkné to bylo, ani moc dětí nezlobilo. Přijeli jsme celí, unavení, od sluníčka zabarvení…
